Autismus. To, jak svět vidí autisté. Jak v něm žijí. Zkrátka nakouknutí do jejich úhlu pohledu.
Autor je vážně stylový.
To může znít lehce zvláštně, ale skutečně jsem to tak cítila. Jde o to, že jeho styl odpovídání na otázky, které jsou položené, je vážně zajímavý a nikdy jsem nic podobného nečetla. Možná to bude tím, že jsem ještě nepodnikla do japonské literatury hlubší ponor, takže nevím, jaká je a možná mi přijdou stejně úžasná i ostatní japonská díla, protože jiný kraj, jiný mrav, že ano.
Minipříběhy.
Mezi kapitolami otázek jsou často vložené minipříběhy, které jsou klasicky japonské (takovéto japonské příběhy znám, neznám jejich "populární" literaturu), vycítíte z nich možná nějaký podtext, možná zkrátka něco víc, možná nic. Nejpovedenější byl ten poslední, jelikož byl epický (ne jako otázky, které většinou byly shluky myšlenek) a nejdelší. Opravdu se mi moc líbil.
Zkrátka se dozvíte něco nového, možná se v něčem poznáte, i když nejste autista, protože často autor dává otázky i samotným čtenářům:
Otázky mířené na autisty a na které autista odpovídá. Třináctiletý.
Důvody, proč si A proto skáču přečíst:
Kniha je určena nejen pro čtenáře, kteří se o autismus přímo a odborně zabývají.
Takže i pro ty, kteří si chtějí jen čas zkrátit příjemnou, někdy zábavnou, někdy smutnou četbou, tak to je přesně ono.
Důvody, proč si A proto skáču přečíst:
Kniha je určena nejen pro čtenáře, kteří se o autismus přímo a odborně zabývají.
Takže i pro ty, kteří si chtějí jen čas zkrátit příjemnou, někdy zábavnou, někdy smutnou četbou, tak to je přesně ono.
Autor je vážně stylový.
To může znít lehce zvláštně, ale skutečně jsem to tak cítila. Jde o to, že jeho styl odpovídání na otázky, které jsou položené, je vážně zajímavý a nikdy jsem nic podobného nečetla. Možná to bude tím, že jsem ještě nepodnikla do japonské literatury hlubší ponor, takže nevím, jaká je a možná mi přijdou stejně úžasná i ostatní japonská díla, protože jiný kraj, jiný mrav, že ano.
Minipříběhy.
Mezi kapitolami otázek jsou často vložené minipříběhy, které jsou klasicky japonské (takovéto japonské příběhy znám, neznám jejich "populární" literaturu), vycítíte z nich možná nějaký podtext, možná zkrátka něco víc, možná nic. Nejpovedenější byl ten poslední, jelikož byl epický (ne jako otázky, které většinou byly shluky myšlenek) a nejdelší. Opravdu se mi moc líbil.
Zkrátka se dozvíte něco nového, možná se v něčem poznáte, i když nejste autista, protože často autor dává otázky i samotným čtenářům:
Copak pro vás televizní reklamy nejsou úplně jako staří známí, kteří přišli na návštěvu?
Views: