Osudný polibek (Havraní bratrstvo #1) - M. STIEFVATER)

Tak jo. Konec mne tak rozpumpoval! Po přečtení si říkáte věci jako jak je tohle možné? Je to pravda? Vážně, co se teď bude dít?

I když Osudný polibek na mě měl pomalejší rozjezd, než jsem zvyklá, silně jsem prožívala celý příběh. Co mne nejvíce na knize zaujalo ještě víc, než samotný vývoj příběhu byl styl, jakým ho autorka ve slovech podávala. Občas velmi přesné, ač někdy i nepochopitelná souvětí, krátké, jednoduché věty i věty nedokončené byly v pořádku a všechno jako by se odvíjelo ve zvláštním vesmíru.

Hrdiny jsem si zpočátku nemohla zamilovat ani jsem je nemohla nemít ráda - zkrátka jsem s nimi žila a až později, někdy okolo 120 strany jsem na ně začala mít hlubší názor - což nemá vůbec znít jako špatný vlastnost knihy, naopak, s postavami se neustále seznamujeme, objevujeme nové vlastnosti a zjišťujeme, jak se chovají, co prožívají. A to pro mě bylo neskutečným zážitkem. Osobně jsem si nejvíce z celé knihy oblíbila Noaha a Persefonu, kteří byly tak moc podivínští, že mi přirostli k srdci. Ale i ostatní postavy jsou skvělé, snad jediné, které jsem neměla ráda byla Neeve, protože mi prostě přišla moc... moc, jestli rozumíte. Ale bez ní by se příběh samozřejmě neobešel, takže jsem ji snášela.

Když pak přijde na samotný závěr, opravdu jsem nečekala tak rychlé vyvrcholení - ne že by autorka něco uspěchala, to mi nepřišlo, zkrátka se udála významná událost mnohem dříve, než jsem ji očekávala.